Alpy 4000+ 7/2013

Původní hlavní program léta 2013 byl vlastně úplně jiný, ale protože člověk míní a okolnosti mění, tak i já byl nucen opustit myšlenku na dvě akce, na které jsem těšil celý rok.

Dvě akce v jedné byl přechod masívu Monte rosy s výstupem až na 12 čtyřtisícových vrcholů za 5dní, samozřejmě po předchozí aklimatizaci a výstup na

Mont Blanc a to kompletním traverzem z Itálie do Francie.

Bohužel můj plán překazilo několik aspektů z níchž nejpádnější byla prkotina v podobě nakopnutého palce od nohy. Banalita, která má za následek podlitý nehet, napuchlý prst a potíže zejména při sestupu.

Tedy moje největší letní akce skončila velice předčasně, ale oproti loňské zpackané akci jsem odjížděl domů vlastně spokojený nebo vyrovnaný?

Čtvrtek 18.7.

Je 4,00 a já usedám do auta vyrážím na cestu 1180km do Švýcarského Walissu a městečka Saas Grund. Jedu úplně sám což je docela nuda. Jedu sám, protože jsem se rozhodl, že už nikoho nebudu lákat na akce, které potom zájemci nezvládají fyzicky ani psychicky. Chvíli to sice vypadá na 2-3 spolucestující, ale náhlá zdravotní indispozice jednoho z nich to zcela vylučuje.

Sám, ale kupodivu cesta utíká přes celé Německo až na hranice Švýcarska naprosto v pohodě a klidu. Grenzwache na Švýcarské hranici mě, ale neúprosně lustruje i s prohlídkou auta. Snad slušná němčina přesvědčuje celníka argumenty, že jedu skutečně na dovolenou do alp ne na černo pracovat. Za Churem odbočuju z dálnice a zde se to už začíná táhnout. Před sedlem Oberalpass dokonce začíná pršet. Další sedlo Furkapass je v oblačnosti a po jeho přejetí už mám jen 100km do cíle. Cíl je blízko ovšem za Furkou chytám kolonu cca 5km, která se posouvá cca 40km rychlostí. Problém se vysvětluje v jednom řidiči, starém pánovi z Francie, který vede svou Dacii Logan způsobem dvojka-trojka-dvojka…..je mu úplně jedno, že každý na něho zatroubí. Na jednu stranu smutný příběh člověka, který drží volant zuby nehty na druhou stranu „zabít –málo“.

Pak ještě za Vispem asi 5 skupin „talijánských kolařů“ co si jezdí do kopce s doprovodným vozidlem, že je nelze nijak předjet…..ale za chvíli jsem už v kempu, ubytovaný, pěkné počásko a vařím si bramborovou kaši s řízky z domu. Za chvíli dorážení i dva parťáci na Rosu Radek a Mira, kteří přijeli už v poledne. Po krátkém seznámení děláme plán na zítřek a pak už padám do spacáku.

Pátek 19.7.

Allalinhorn

Budíček je v 6,00 a plán je aklimatizační výstup na Allalinhorn 4027m přes Mittelallalin. Moje pohodářství abychom se z kempu do Saas Fee dostali autobusem (když ho máme gratis) není přijatý a tedy přes Kapelenweg klušeme nahoru. Alpin metrem vyjíždíme nahoru a za krásného dne s azurovou oblohou pomalu stoupáme nahoru.

Na Allalinu jsem byl už loni a je lehký kopec, který se nabízí jako první aklimatizační. Klici by šli asi rychleji, ale s přibývající výškou klasicky nohy těžknou a na plicích je opět tradiční kámen. Oproti loňsku jdeme na vrchol severním hřebínkem, který je krásně našláplý. Na vrcholu se zdržíme abychom si užili parádního počasí a nabrali výšku. Sestup volíme po normální výstupové cestě. Sjíždíme dolů, lehce se přebalíme a na protější straně údolí vyjíždíme lanovkou Hohsaas na Kreuzboden abychom si vyšlápli na chatu Weismiess hutte, která je v 2.780m a kde budeme nocovat. Já si dávám pivko od kluků a pak docela „jetej“ si jdu lehnout na pokoj, ale mp3 v uších mě dostává do naprosté hibernace.

Sobota 20.7.

Fletschhorn

Na Weismiess hutte vstáváme v 5,30. Snídaně je trochu chudobná versus cena, ale celkově je chata hezká a personál je milý a příjemný. Dnešní cíl je Fletschhorn 3996m. Ještě před pár lety to byla „čtyřka“, ale poslední měření ji diskvalifikovalo. Počasí vypadá velice hezky a my stoupáme od chaty vzhůru. Kluci jsou na tom podstatně lépe než já a postupující výška mě zase taví. Pod ledovcem se navážeme a pomalu stoupáme. V sedílku odbočujeme na Fletschhorngletscher a traverzem do Fletschjoch kuloáru stoupáme nahoru. Je pěkně přimrzlo a tak se mačky pěkně zařezávají. Kuloár je pěkně strmý, já pomalý a nikdo neplánujeme sestup touto cestou. Po překonání koloáru je skalní lezení I-II. Výška už se blíží vrcholu a po přejítí ostřejšího sněhového sedílka zjišťujeme, že další postup je nad naše možnosti. Na vrchol nám chybí cca 30m, ale dále je skalní lezení, které není pro nás. Tohle je tedy nás vrchol Fletschhornu. Bohužel jediná cesta zpět je opět kuloárem, do kterého ale začíná svítit slunko a tedy sníh už nemá svoji pevnost. Také se nám honí hlavou, že můžeme utrhnout celou desku nezpevněného sněhu. Na sestupu se tedy jistíme přes dva štandy cepínů, protože uklouznutí zde by bylo bez možnosti zastavení pádu. Jde to sice pomalu, ale za to je to bezpečnější. Dole v sedílku jsem rád, že to máme za sebou a přiznám se, že jsem se trochu „vybál“ :-).

Sníh je měkká mokrá kaše a nám se nad hlavou dělá černo, tak spěcháme dolů k chatě, ale je to pořádný kus cesty. Jak se odcvakáváme, tak už padají první kapky. Kluci nasazují tempo, já nemám goráčový kalhoty. Tady pro mě přichází klíčový moment. Spouští se déšť, kalhotami mě teče voda do bot, takže za chvíli jsem od pasu dolů durch…….rychlým postupem jsem nešika debilní a nakopávám si o šutr palec na pravačce dole…..a to je průser. Docházím na chatu, mokrej, docela naštvaném a tuším, že dále pokračovat nemá smysl  :-(.

Neděle 21.7.

Breithorn mittel+ Breithorn west

Vlastně je to začátek celé akce a dnes přijíždí Háček, s kterým půjdeme Monte Rosu. Můj palec je podlitej a boty v kterých bych dělal celý přechod jsou mokrý. Takže jediné rozhodnutí, je bohužel skrečnutí celé akce, protože kvůli mně by zbytek nemusel dokončit přechod a taky vím, že nestíhám tempo kluků co jsou závodníci na kole.

Tedy rozhodnutí je jasné. Přejíždím s ostatními do Zermattu, vyjíždíme lanovkou na Klein Matterhorn a společně si nastoupáme uvod a to Breithorn Mittgipfel 4.160m a Breithorn West 4.164m, potom sjezd dolů do Zermattu a odjezd do ČR.

Breithorn je impozantní vrchol v těsné blízkosti Matterhornu. Jeho severní stěna je 2,5km široká v pravdě nádherná.

Za lanovkou se tedy navážeme do družstva a po nekonečném Breithornplateau stoupáme do sedla mezi oba vrcholy. Musím uznat, že dvoudenní aklimatizace je rychlejší než loni. Navíc Háček volí opravdu profesionální tempo. Jde se mě dobře, palec je sice cítit, ale za hodinu a čtvrt jsme v sedílku. Po krátkém vydýchání jdeme na střední vrchol , který tvoří vlastně dlouhá sněhová převěj. Pár foteček a vracíme se zpět do sedla odkud stoupáme na západní vrchol ostřejším hřebínkem, ale s pefektně našláplou stopou. Je krásně, vlastně až příliš horko. Davy, které jsme viděli stoupat k vrcholu jsou už na sestupu a teda si užíváme koty 4.164m s „maťákem“ v zádech. Na sestupu mě kluci už zase táhnou do tempa a mě bolí palec jak čert. Taky pajdání v odpolední sněhové  kaši je výživa. U lanovky mě kluci přemlouvají, ale je to rozhodnuté od rána. Dvě banality mě diskvalifikují. Jsem hrdina, ale skoro bych brečel. Další rok přípravy, krásné počasí a dalších 10 čtyřtisícovek přede mnou na dosah…..

Jedu dolů, v Zermattu si mě ještě jeden pivní německý turista plete s taxikářem od Schallera (do Zermattu vás vozí tzv. taxíky, protože autům je vjezd zakázaný), ale nemám na něho náladu a tak mu to vysvětluju brněnským hantecem s cepošem v levačce= freedom. Skutečný Schallerův řidič si mě z rána pamatuje a vyptává se na moje přátelé, tak mu vysvětluji situaci a pak probíráme vrcholy Monte Rosy. Za našima zádama hluční bavoráci z Karl Marx Stadtu mlčí a uctivě poslouchají. Dole v Tasch mě pak jeden "Gunter" podává z kufru bágl s pokorným "auf wiedersehen".......jó, kdyby ten šupák tušil jakej jsem matlal a cepr :-)

Cesta domů už je nekonečná a tak někde u Mnichova si dávám pauzu na pakovišti, ale spánku moc není, protože rekogneskuju naproti dvě auta rumunských soudruhů což mě na klidu vydatného spánku nepřidává.

V pondělí v poledne dorážím domů do ČR a rozhodně se nevzdávám plánu na přechod Monte Rosy a výstupu na Mont Blanc, ale snad vše konečně dopadne příští rok nebo při nějaké bleskové akci.  

Fotogalerie ZDE