Belianky-hřebenovka 9/2016
O přechodu belianské části tater jsem přemýšlel už dlouho. Belianky se totiž poměrmě vymykají tomu co člověk zná ve Vysokých tatrách nebo Roháčích ptrotože je převážně tvořený vápenci a břidlicemi. Hlavní hřenen je již od roku 1979 turisticky uzavřený z důvody ochrany kamzíků, svištů a rostlinstva. Přechod hlavního hřebene je tedy možná lotérie balancování o případné pokutě za porušení vstupu.
Trochu slevuji z původní solo akce a beru sebou generálního kOrálka a 15-17.9. na zářijový úplněk frčíme ve čtvrtek odpoledne směr Kežmarské Žlaby. Plán je přesun do Tater, večer vyskočit na chatu Plesnivec k Honzovi Mátavovi, přespat, druhý den přebehnout hřeben belianek, sejít na Brnčálu, přespat a drujý den vyběhnout na Jahňací štít a tradá dolů a domů :-) Prostě taková pohodička...
Čtvrtek 15.7.
Za doprovodu kapely Karpina a její kultovní skladby Prievidza ("najvětší diera je Prievidza....") uháníme kOrálkovým modelm do Tater. Cesta je pohodová, ale parkujeme až okolo 18,00 a na chatu máme cca 2hodinky a zhruba 400vm. Parkoviště je strategické u hotelu Crocus, kde ochotná recepční za láhev znojemského Saugvinonu nám nechává model na hotelovém parkovišti. Na cestu nám přeje aby nás "nězožral medveď" a téměř má pravdu :-). Vyrážíme a nasazujeme tempo abychom byli na chatě zavčas. Během cesty z hustého porostu asi 3x uslyšíme temné brumlání a zjevně nám někdo dává vědět, kdo je tady šéf......naše tempo je vcelku žíznivá čára a nepochybujeme o frajerovi s kterým se naradlo přetahovat o teritorium. Myslím, že pokud by se nám chtěl představit, "tak bláto na hřišti" by bylo asi jistota dnešního večera. Cesta se moc nezvedá a tedy tušíme, že cesta bude pod čelovkama. K tomu také dochází a víc jak polovinu cesty jsme za světlušky. Pak už jen stoupáme a stoupáme......Na chatu Plesnivec přicházíme malinko zpocení, ale na chatě je teplíčko, teplá sprcha, teplá polívka a nějací teplí hoši. Okolo deváté vlezeme do futrálu...
Pátek 16.9.
Ráno máme připravené velice luxusní raňajky a potom už dupeme směr Skalné vráta a Bujačí vrch. Stezka je velice dobře znatelná, je vidět, že i přes zákaz sem chodí stále dost lidí. Z chaty to máme asi 650vm na první kopec. Je hezky, vcelku azůro a fajn teplo. Jakmile přejme hřeben tak nám začíná provázet troubení jelenů v říji. Žádného sice nevidíme, ale jejich hrdelní zvuk je takový, že se jistě jedná o pěkné kousky. Jsme u Skalných vrát a potkáváme Kamzici s malou kozou. Nevím kdo je více překvapený, ale Kamzice naprosto v pohodě prochází okolo nás cca 1,5metru a malá frnda nás obíhá. Potom už dupeme na Bujačí vrch, prní výhledový vrchol. Cesta je opravdu perfektně udržovaná a občas potkáváme zbytky červené tur, značky. Postupně procházíme všechny vrcholy belianského hřebene a sledujeme stáda kamzíků. Příroda je opravdu paneská a hřeben je podobný Malé Fatře, kriváňské části. Na úpatí Hlůpeho, tedy na konci hřebenovky se potkáváme s ochráncem přírody.....pokuta se mění na bezva pokec o ochraně přírody, o lobby v tatrách, nezodpovědných turistech atd. Scházíme za chvíli jsme na Brnčále. Nevím co dnes dávají zdarma nebo jen hezký sluneční den vytáhl lidi do kopců. Na Brnčále je plno a fronta na pivo je masakr. Máme buklé ubytování, tak nikam nespěcháme a v pohodě na sluníčku pod majestátním Kežmarským štítem dáváme pivo a Tatranský čaj. Pokutu rangerovi, tak postupně propíjíme :-). Večeře na Brnčále je taky poměrně luxus a ještě jeden tatranský čaj a jdeme do hajan.
Sobota 17.9.
Ráno je pohodové a snídaně královská. No, Brnčála překvapila......a po osmé pomalu s plnými žalůdky stoupáme na Jahňací štít 2.229m. Ráno je studené, ale hezké a kopce zlatavé. Nicméně je poznat, že od západu je na obzoru už hlášená fronta a dlouho to nevydrží. Před námi nikdo a pomalu stoupáme okolo malých plísek. Červené pleso, je opravdu červené, respektive odráží barvu načervenalých kamenů. Řetízky jsou pohodové zpestření a už jsme na hřebeni Kolového priechodu a začínáme traverzovat k vrcholu. Obloha se už zatahuje a občas padne nějaká ta kapka. V podvrcholové části už malinko krápe a kOrálkovi se moc nechce. Vrchol na dohled, tak goráč a hybaj nahoru :-). Vrchl je hezky panoramatický, ale výhledy už nejsou nic moc a oblačnost je zřejmá. Dochází nahoru kOrálek a uděláme jen vrcholovku a balíme se dolů. Generální mě na sestupu baví svojí adrenalínovou vložkou na řetizkách. Sune se téměř po břiše dolů a zjevně manévruje blbě. Trochu ho zdola naviguji....
"Já jsem v.... (vagíně), já jsem v ....(vagíně)" ozývá se od generálního.
"kOrálku, v pohodě. Vpravo máš stup, vlevo o 30cm níž. Vystrč prdel a chytni pořádně ten řetěz" snažím se navygovat jeho bezpečný sestup.
"Help!!! Help!!!" kOrálek začíná propadat.
"Peťánku, jde ti to skvěle, strč botu do spáry, je to jako klín, nespadneš"
"Jaroušku, help....já ztrácím koncentraci"
"Generále, jdi do prdele a pořádně čapni ten řetěz a zapři se těma nohama"
....je to malinko komické, kolega se sune po břiše a stále má pocit, že ho bota neudrží na stupech okolo sebe a mokrá skála je horor. Nicméně jsme pod řetízky na chodníku, v pořádku a kOrálek vydýchává adrenalin. Za chvíli je už, ale ok, protože potkáváme na cestě nahoru "dívčí zájezd z Hadovky", a generální je najednou plný energie. Já jen děvčatům (40-60let) tvrdím, že ještě kousek a je tam stánek s občerstvením kde si můžou dát dvojku bílýho, což mě asi 2min žerou. Prší už docela obstojně a nevím jak moc holkám výstup povede. Scházíme zpět k Brnčále a už vyložene leje. Model Aladin opravdu nezklamal a na hodinu přesně to někdo nahoře pustil. kOrálek jen dá polívku na posilněnou pak už bez zastávky dolinou Biele vody frčíme dolů k modelu a go-home. U auta ještě pobavím nějakou "děžurnaja" z Crocusu jak se převlékám a zřejně poprvé v životě vidí "něco tak malého" (je fakt trochu kosa, asi tak na 2cm), ale mě to je ukradené a potřebuju mít pocit sucha a bezpečí. Následně už jen vyhřívaná sedačka, opět skupina Karpina a kopce za námi.
Nutno uznat, že to byla povedená akce, jak jinak :-)