Silvretta 6/2012

Silvretta

Ledovcový a VHT kurzík Viktora Kořízka mě zaujal už kdysi a vzhledem k tomu, že na podzim 2011 jsem se rozhodl pro nějaké těžší výstupy, tak jsem si řekl, že by nešbyla špatná volba si vše pěkně zopáknout čím jsem si již prošel před dvěma lety ve Wallisu.

Je čtvrtek 14.6. 2012 a my v sestavě Ondry, Jary, Pavla a mě od brzkého rána uháníme skrz celé Rakousko na západ do městečka Galtur a krásného pohoří Silvretta. Po cestě panuje dobrá zábava a tak dokonce mineme sjezd z dálnice a 35km před Mnichovem otáčíme se zajížďkou 60km. Nakonec v pořádku vyjíždíme po placené silnici Silvretta hochalpenstarasse k přehradě Bielhohe do 2021m. Vybalujeme a čekáme na Viktora a další lidi kurzu Dášu a Davida z Práglu.

Přijíždí Viktor a my rozdělujeme matroš a pak s plnými batohy pomalu stoupáme na Wiesbadenerhutte do 2.443m. Chata je ještě zavřená, ale skvěle vybavený Winterraum je nám plně k dispozici. Upřímně po 810km za volantem mě to do kopce moc nejde a já mám opět výčitky, že moje příprava byla k ničemu.

Jsme na chatě, vybalíme bágly, povečeříme řízečky a pak už zalézáme do spacáků. Předtím ovšem vylučujeme Pavla pro nadměrnou hlučnost jeho dýchacích cest a Ondřej si říká o vyloučení z důvodu nadlimitních emisí.

Druhý den je krásně a my se věnujeme nácviku uzlování, jištění, zkracování lana apod. Myslím, že skupina Ondra a já jsem „totální uzlaři“ a třeba rozdělení lana na pětiny je v našem podání je „končerto debilloso“. K večeři proběhnou Gnokchi alá Bolonesse a jsou pochopitelně aldente.

Sobota ráno je ve znamení výstupu na Dreilanderspitze 3.196m. Postupujeme přes sněhové pláně, kde si vyšlápáváme stopu. Po 100krocích se poctivě střídáme vč. Dáši, která má krok jak žirafa. Je to docela dřina brodit se neprošláplou stopou, ale jsme v pohodě. Na ledovci se navážeme na 3 družstva a postupujeme dále k vrcholu. V závěrečném výšvihu jsou popadané nějaké lavinky a řešíme zda jít dále. Nahoře v podvrcholové části jsou žlábky plné sněhu a je nebezpečí, že ho zatížíme a po cestě zpět to celé strhnem nebo to na nás spadne samo. Tedy rozhodnutí cca 70m pod vrcholem to otočit je nejrozumnější. Slunce se opírá do sněhu a my se zpět brodíme rozměklou kaší. Jsme na chatě a musím zhodnotit, že to byl parádní trek i když bez vrcholu. Děláme pozdní oběd a pak jdeme na nácvik slaňování a jištění. Tohle je stará známá, tak si to dost užíváme. Pak jdeme přímo na skalky. Úkol je skalka cca 25m s jištěním prvolezce a dojišťováním druholezce. Nahoře potom odměna v podobě slanění na Reversu……..nááááááááááádhera vč. skalního převisu. Vše klape jen David se na půlloďáku sekne a nemůže dál. Jeho manželka už je dole a my ji s Ondřejem chlácholíme, že David bude zřejmě odříznut aby nebrzdil provoz. Dozvídáme se smutnou zprávu o dvou mrtvých češích na Glogu a my se tam zítra přesouváme……..sakra. Večer dojídáme zbytky a jelikož jsme nekoupili máslo, tak Medvědí mlíko se nevaří, ale pije se čaj s rumem. Zábava je fajn a my se níťově chytli do démona alkoholu.

Ráno je opět krásné, po snídani ještě opakujeme nějaké techniky jištění a pak už úklid, sbalení a sestupujeme. Jak dochází signál na naše telefony, tak nám začínají pípat zprány zda jsme v pořádku a jestli to nejsme my z toho Glogu. U Rašovských se již koná zádušní mše a u Vališovy vily se vybírá na vence. Táta Marvan volá na ministerstvo zahraničí a chce přijet pro ostatky……jen moje žena se shání po chlorových tabletách a svého muže zjevně nemá obavy.

Ano, teď je to legrace, ale příjemné to asi nebylo.

Jsme dole u Stausee. Já zjišťuju, že fyzička není zas tak zlá a mám velice dobrý pocit. V hospodě si dáváme gulášovku. Loučíme se s Davidem a Dášou a pak uháníme do Kalsu pro náš „vrchol“……..Velkého zvoníka.

Fotky z akce tady.