Mountain Academy 2010

Mountain Academy byla nezapomenutelná akce v srdci Walliských alp ve Švýcarsku.

Cílem akce bylo naučit se bezpečného pohybu po skutečných velehorách a přímo v praxi nácvik nejrůznějších situací, které vás mohou v horách potkat. Jako školitel akce byl Viktor Kořízek, horským vůdce UIAGM, který nás týden učil jak používat výzbroj a výstroj, uzlovat, jistit sebe i kamaráda, práci s lanem, činost po pádu do ledovcové trhliny, práci s buzolou a s reálnými výstupy .

Akci od společnosti Alpy4000, která patří právě Viktorovi jsem objevil náhodou a dost mě nadchla. Po vyselektování několika jedinců, kteří póřád nevěděli zda pojedou či ne, jsme se s Ondrou rozhodli, že to bereme a chceme to zažít. Plán této akce byl při ostrých výstupech se naučit zvládat techniky jištění, postupu lanového družstva a dosáhnout vysněné čtyřtisícové vrcholy s eliminováním rizika a hlavně jak říká sám Viktor "a hlavně na pohodu" a jako třešničku na dortu vyběhnout Mont Blanc a to královskou cestou 3via Monts.Výstupová cesta 3via Monts znamená zdolat Mont Blanc 4,810m přes dva vrcholy a to Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Výstup je od chaty Cosmiques a tvrdí se, že je to náročná cešsty, ale nejkrásnější.

Přiznám se, že zpočátku jsme byli trochu na rozpacích s komunikací s Viktorem. Na maily nám nechodili odpovědi nebo velice pozdě. Netušili jsme , že Viktor vlastně půl roku žije ve Švýcarsku, v zimě je lavinový preventista u Horské záchranné služby v krkonoších a "občas" si jen tak střihne horolezeckou expedici do Peru (Expedice Alpamayo).

Tak jsme od února začali poctivě trénovat ve fitku a jak byla příležitost, tak jsme s bágly na zádech "chodili" na čas na náš místní brdek Babí lom. Časy se zkracovali a my měli pocit, že bude natrénováno. Jak jsme se ovšem mýlili :-)

Náš den nastal 21.8.2010 kdy jsme v 4,30 vyrazili z Kuřimi přes Rakousko a Lichnštejnsko do Švýcarského kantonu Wallis a městečka Saas Grund. Spolu s námi jeli i dva kluci z Opavy-Dušan a Dušan, ale komunikativně jsme se příliš nepotkali. V podstatě se to dalo shrnout, že "Dušani" v Berouně řekli "Beroun" a v Salzburgu "Salzburg". Moje auto má poměrně nadstandardní zavazadlový prostor, ale jeli jsme plní po střechu neboť klucí z Opavy si kromě obrovských hokejových tašek vzali pár plných řeznických přepravek. Trochu jsme na to ráno s Ondrou čuměli, ale nakonec jsme to tam všechno narvali. Cesta přes Innsbruck cca 1250km docela ubíhala až do Švýcarska, kde se nám podařil jeden "kufr", který nás přivedl přes jedno sedlo (Pass), kde nebyl signál navigace, kameny na cestě a silnice vypadala jako okreska okolo Břidličné v Jeseníkách. Úspěšně jsme přejeli tento pass, ale od té doby nám již vlastně jen pršelo.

Pršet nepřestalo ani po příjezdu do Saas Grundu a začlo to vypadat na mizerný týden. V kempu jsme našli poslední dva kluky do týmu a už jen čekali na Víťu. Spása přišla v podobě ubytování malého penzionu, kde bylo domluveno, že budeme platit pouze uskutečněné noclehy a tedy si tam můžeme vybudovat malou základnu a odtud vyrážet do kopců. Ještě večer proběhlo školení s materiálem. Cepíny, mačky, lana, uzlování........Druhý den se počasí nikterak nezvetilo, takže jsme pouze vyrazili do Saas Fee do podzemních garáží, kde jsme se věnovali nácviku záchrany z trhliny, zakládání jistících bodů nebo průsíkování.

Další den odjíždíme opět do Saas Fee, ale již lanovkou vyjíždíme na Felskin do 3,200m kde na sněhovém plató provádíme skutečný nácvik vyprošťování z trhliny, šrouby do ledu děláme "hodiny" a vůbec věci, které můžou zachránit život. Je pod mrakem, sluníčko nevidíme a občas sněží, ale výška 3,200m je neuprosná. Kdo se špatně namazal tak večer vypadá jako opálený rajče. I pohyb v této výšce je něco jiného a všichni se zadýcháváme. Večer na brífingu Viktor rozhoduje podle  meterologické předpovědi rozhoduje, že přejeme zítra odpoledne do Zermattu a z chaty Monte Rosa hutte něco podnikneme.Dopoledne ještě zajíždíme opět do Saas Fee a věnujeme se nácviku slaňování. Je pěkný den a slaňování na skalkách je příjemné zpestření.

 Odpoledne už jsme v  Zermattu a zajíždíme auty do garáží a tzv. taxíky jedeme teprve do centra Zermattu. Do města nikoho auty nepouští a po městě je doprava organizovaná pouze elektromobily včetně policie. Inu švýcaři jsou hrdí na svoje poklady. Nasedáme do gonergratského vláčku a na stanici Rottenboden vystupujeme. Máme Matterhorn 4474m jako na dlani. Hora je celá bílá, standardním způsobem se dosahuje vrcholu jen pokud je skála jakoby černá. Je to majestátní prototyp dokonalé hory. Nádherný jehlan nahánějící strach.

Odtud dále pěšky po úpatí až na ledovcový splaz a přes něj už stoupáme na Monte Rosa hutte 2795m, chatu kde budeme nocovat. Je pěkný den a jen v tričkách se hrabeme k chatě. Nová monte Rosa hutte je plně soběstačné zařízení, kde el. energii zajištují solární panely a voda ze záchodú je dokonce recyklovaná k pití.

 Na chatě se začíná projevovat naše nedostatečná aklimatizace. Funím do schodů a chytám druhý dech. V 18,00 už ležíme na pokojích, ale nikdo moc nespí. Ondru bolí hlava a tlačí do sebe brufáče. Budíček je v 3,00 a v 4,00 vyrážíme po suťovisku na ledovec. Labyrint kamenů a skalisek prořídne a my konečně za svitu čelovek nasazujeme mačky, navazujeme se do 2 družstev a stoupáme. Cíl je Margaritta hutte 4550m, nejvyše položená chata v alpách. Procházíme bludištem trhlin, které přes tmu příliš nevnímáme. 

Začíná svítat, den se probouzí a hory dostávají zlatý nádech. Kolem nás je, Castor, Polux v dáli Liskamm, Nordern, Dufouspitze a za zády dominantní Matterhorn s obláčkem na vrcholu. Je to krása, není zima, možná -3 a my si užíváme divadla, které hjaje příroda sama. Stoupáme stále po ledovci výš a výš. Ve 3,500m se ozývá problém aklimatizace a fyzičky. Jeden člen má potíže a vzdává......... Obě družstva končíme v cca 3,900m. Mrzí mě to, ale co se dá dělat, všichni nebo nikdo. Možná bylo našlápnuto na Lyskamm......kdo ví. Na sestupu kličkujeme mezi obrovskými trhlimami, které máme možnost sledovat v jejich plné kráse. Vedu druhé družstvo a nechtěně přejímám odpovědnost. Hlídat stále napnuté lano, dávat pozor kam šlapu a být stále ve střehu.

Zastávka na chatě Monte Rossa a pak zpět k vláčku. Zjišťuji, že jsem podcenil jídlo a teď začínají docházet síly mě. Vleču se jak pytel a už se těším až padnu pod sprchu. Přejíždíme zpět na penzion. Večerní brífing rozhoduje, že možnost Mont Blancu definitivně padá. Na Blancu připadlo 40cm sněhu a nechodí ani místní "gajdové" a pokus o vrchol by byl plánovanou sebevraždou a přichází první zprávy o třech mrtvých. Nicméně meterologický model nám otevírá cestu na výstup na Weissmies. Druhý dopo obědě z nástupového místa v Saas Fee už krájíme první metry stoupání k výstupové chatě. V místní kapličce ještě zapalujeme svíčku na dobrou karmu a pak již cestou zpestřenou o lanové mosty a malé ferátky postupujeme cestou, která krásně připomíná tatranskou magistrálu. Je krásný slunečný den a my jen v tričkách za pár hodin docházíme k Almagelerhutte 2726m. Chata je rodinným podnikem a za pochavalu brokolicové polívky dostávám od paní domácí nášup polívky, špaget a navrch ještě zmzlinu. Po večeři sedíme u pivka nad mapami a děláme orientaci v terenu, sklony svahů, GPS......zkrátky jsme mapiči nebo mapičáci. Večer přichází další smutné zprávy o dvou mrtvých češích na Blancu na Gouteru. Ráno si "přispáváme" až do 4.00 a po snídani balíme výstroj, natahujeme sedáky a rozdělujeme matroš. Za svitu čelovek stoupáme spolu se světelným hadem do sedla Zwichnebergpass 3200m. V sedle už jdeme na mačky a úbočím přes strmý sněhový svah zvolna stoupáme. Cesta se mění na skalní hřeben s lezením II+ III. Vypadá to horší než to ve skutečnosti vlastně je. Lezu s Víťou, který mě dobírá a popohání. Počasí je stále nádherné, ale vrchol už je v mlze. Skála končí a úzký spojovací hřebínek je zkouškou odvahy i koncentrace. Jdeme těsně za sebou, lano na volno smotané v ruce a v druhé ruce cepín. Pokud někdo z dvojice zavrávorá nebo si brnkne mačkou a upadne, pak má parťák 2vteřiny na puštění lana z ruky a skok na druhou stranu hřebene do propasti. V opačném případě jsou oba mrtví neboť jeden strhne druhého a v tomto sklonu svahu případný pád ubrzdit cerpínem není možné. Ještě přešlápnutí dvou spojených hřebínků, přehodit cepín do druhé ruky a po kratším stoupání mě Víťa podává ruku a vítá mě na mém prvním čtyřtisícovém vrcholu.

Weissmies 4027m je můj  před 10:00 :-).

Na vrcholu se příliš dlouho nezdržujeme. Fouká vítr, je mlha a protože nás čeká složitý ledovcový terén, tak náš vůdce spěchá na sestup.Podáváme si ruce s kanaďany co přišli před námi. Strný svah po hodine sestupu získává příjemnější tvář a my zvolna nastupujeme na ledovec. Obcházíme trhliny, některé je třeba přeskočit pořádným skokem, některé ani netušíme.

Ve spodní části sestupu začíná drobně mrholit. Nad námi jsou nepříjemné séraky, které hrozí svým sesuvem. Spěcháme s Viktorem neboť hrozivé praskání ledu a mnohatunové bloky ledu nejsou to s čím bychom se chtěli přetláčet.Konečně jsme dole, respektive u horní stanice lanovky. U prý nejlakomější chatařky si dáváme pivko a pak sjíždíme do údolí a do penzionu.

Po večeři nechybí abychom s Ondrou uvařili trochu Medvědího mlíka a trochu se picli. Stahujeme fotky, balíme.

V sobotu ráno odjíždíme směr ČR................a já říkám, že chci zase zpět do Wallisu.