Malá Fatra solo 4/2016
Pátek 22.4.
…….Vstávání v 2,30 je v pátek ráno kruté, ale když už jsem se jednou rozhodl, tak to přece neodvolám, ne?
Na pátek – neděli jsem si naplánoval solo akci a to přechod hlavního hřebene Kriváňské části Malé Fatry. Plán byl už dlouhodobý a pečlivě vybraný na přízeň úplňku, který by měl být zárukou dobrého počasí jako už několikrát. I předpověď norských soudruhů z yr.no vypadá luxusně.
Tedy sice to ranní vstávání je dnes na krev a snídat uprostřed noci se mě taky nechce, ale těším se na fajn den. Ve 3,15 už sedím v autě a frčím 230km do Krasňan, kde nechám tradičně model a busem se přesunu na Štefanovou odkud začnu svoje putování. Dnes je to všechno jiné a od prvního okamžiku celou akci vnímám diametrálně jinak. V 6,00 jsem v Krasňanech a mám 40min na sbalení než přijede bus, který mě odveze na Štefanovou. Zavazuji svoje „nepály“ a prohlíží si mě Maročan u kterého odhaduji už ráno „dvojku promile v krvi“…
Maročan: „A kde sa berieš?“
Já: „Na hrebeň…“
Maročan: „jááááj??? A čo tam buděš robiť“?
Já: „chci přejít kopce a udělat si dva pěkné dny“
Maročan: „jáááj? A prečo?“
….další komunikace úplně nemá smysl. Maročan tady žije nejspíš většinu svého života a jen tak chodit po kopcích mu nedává smysl. Přeji mu tedy hezký den a jdu na zastávku na autobus.
V 6,36 přijíždí autobus a já se divím, že jede dříve, protože zde na balkáně v MaRoKu (Maďaři-Romovia a Kokoti) bych čekal spíše zpoždění. Na panelu svítí Terchová, otvírají se dveře a já prosím o lístek na Štefanovou…
Řidič-Maročan: „ja neiděm na Štefanovů“
Já: „pardon, viděl jsem Terchová….“
Řidič-Maročan: „ja iděm na druhů stranu….“
Já: „díky“.
Cesta vede ze Žiliny (Dilina) do Terchové. Silnice je tam a zpět a autobus jede mým směrem…..no, neřeším to.
Přijíždí další bus na kterém svítí Terchová. Už jsem malinko poučený. Bus stojí a řidič se na mě dívá skrz dveře, dveře se neotvírají. Přemýšlím zda si je mám otevřít kolečkem na dveřích jako šalinu v Brně. Opatrně kolečkem otočím…..dveře se pomalu otvírají…..trochu za ně vezmu rukou….
Řidič2-Maročan: „čo to stváráš s tými dverami“?
Já: „promiňte, myslel jsem, že si je musím otevřít sám“
Řidič2-Maročan: „jáááj? A čo chceš?“
Já: „jedete na Štefanovou?“
Řidič2-Maročan: „nie, já som sůkromý“
Já: „pardon, nevěděl jsem…“
Řidič2-Maročan: „Tssssss…. (něco jako debile, šulíne….)“
V 6,48 konečně přijíždí správný autobus (10min zpoždění) a já konečně nastupuji. Za volantem sedí řidič (asi) v umaštěném tričku „Corgoň je moj život“. (Corgoň je tekutina, kterou maročané nazývají pivem).
Já: prosím jedete na Štefanovou?“
Corgoň-Maročan: „a kdě indě bych mal ísť?“
Já: „tak prosím 1x Štefanová“
….sedám a jsem rád, že už to mám za sebou. Dveře jsou zavřené, ale autobus pořád stojí.
Corgoň-Maročan: „líííííííístok“!!!!!!!!!!!!!!
Spolucestující- Maročanka: „musítě si zobrať lístok“
Vracím se k Corgoňovi, beru si lísteček z termotiskárny a přemýšlím zda dostanu doživotí nebo rovnou trest smrti, že jsem asi narušil prepravný poriadok. Corgoň má vítězoslavný výraz v obličeji a zjevně jsem pro něj totální „untermänsch“. Stařičká Karosa se pomalu dává do pohybu, je to skutečně výstavní kousek a trochu mám obavu zda tam vůbec dojedeme. Jen moje boty mají myslím větší hodnotu než celý bus. Nicméně jsme v pohybu a já si užívám ranní sluníčko a krajinu s ovečkama a horské vesničky. Cestu lemuje říčka Varinka, která je plná igelitových sáčků a PET lahví….hlavou mě jen tak probleskne: „Ukrajina tak daleko a přitom tak blízko“.
No, povedlo se přijet až na Štefanovou, kde jako jediný vystupuji a hned kráčím do kopců. Den je krásný a nade mnou se tyčí Rozsutce a modrá obloha. Můj dnešní plán je bez žádných dostihů nastoupat hřeben, zajít si na Velký Rozsutec, vrátit se do sedla a přes hřeben dojít na chatu pod Chlebom, kde přespím. V sedle Medziholie jsem vlastně za chvíli, ale zjišťuji, že Rozsutec se bohužel vypouští, protože od 1.3 je sezonní uzávěra (což chci ignorovat) ale v sedle je auto Horské a asi 3 cedule i informací o uzávěře. Nechci se s nikým hádat a rovnou odbočuji na Stoh. Vulkanický Stoh mě vůbec nebaví…..je to táhlé stoupání.
Nahoře zjišťuji, že jsem úplně sám. Nikde nikdo…..hřeben přede mnou je úplně liduprázdný. Takže bez zastávky pokračuji dál přes Poludňový Grůň a Stěny. Za južným vrcholom zjišťuju, že mám skvělý čas a tak si najdu místečko v závětří a vyložím nohy a dávám si oběd. Upřímně spíše se vyvaluju, protože na chatu mám tak cca 3/4hodinky a není kam spěchat. Výhledy jsou dnes parádní…..Roháče, Martinské hole, Nízké tatry, Velká Fatra……
Docházím na chatu, kde kromě chatařky a jejího syna nikdo není. Kofča, kotlíkový guláš z Jahňaciny a pivo je to co potřebuju. Na sluníčku usuším propocené triko a flísku a vyvaluju se na jarním slunku.
Malou Fatru vlastně takto vidím poprvé. Každý přechod byl zimní na sněžnicích nebo mačkách a „zelenou fatru“ vlastně vidím poprvé :-) Na chatu se občas někdo trousí, dá pivo a jde dál. Kromě dvojky starších gayů je ale prázdno. Jeden gay luští sudoku a druhý pospává na lavičce a chystá sílu na noc s přítelem….pro mě tedy žádná družba. Vzhledem k brzkému vstávání a malé společnosti v 17,30 jsem ve spacáku na povale. Na povale vůbec nikdo není, je celý můj……spím neuvěřitelných 12hod :-)
Sobota 23.4.
Po pravdě, tak dobře jsem se dlouho už nevyspal a ráno jsem úplně frisch. Polknu tuňáka s vejci a vydávám se na Velký Kriváň. Malinko ztuhlé nohy rozcházím po 20min. Nijak nespěchám, ale do hodinky jsem na vrcholu. Opět nikde nikdo……jen je poznat, že počásko už dlouho držet nebude a na obzoru je vidět od západu nějaká frontička. Zvolna procházím, někde okolo tyčovky někde přes značku na Bublen, Pekelníka až na Malý Kriváň. Na Malom Krivání potkávám dva kluky s báglama jinak stále pusto prázdno.
Stále se nestačím divit času, který mám, tak v sedle Priehyb dávám sváču a rozhoduju se, že už nepůjdu na Suchý , kde to znám, ale sejdu hned po modré dolinou Kúr do Krasňan k auto a pojedu domů. Tudy jsem ještě nešel, takže něco nového. Nádherné louky kousek pod sedlem jsou parádička a jen doufám, že nikde nezkřížím cestu žádnému méďovi. Dole v lese potkávám partu polských soudruhů co se plahočí do kopce a vydatně se posilují nějakou Zubrovkou. Dolina Kúr je fakt pěkná a dole je poznat ještě kalamita co se odehrála na MF, kde voda brala co jí přišlo do cesty.
Na konci doliny je firma nějaké dřevo-těžařské společnosti a naproti dům jeho šéfa. Není to je tak nějaký dům, je to betonové monstrum obložené imitací dřeva s bazény a rybníčkem, lávkami, grilem……jen zahradní domek je půdorysně jako celý můj dům. Šílenost zasazená do krásy hor a přehlídka něčeho čeho je člověk vytvořit ve své pýše a bezedným kontem.
Model je na svém místě a i přes pražskou SPZ je celý, nepoškrábaný, má všechny kola (cedulka informující, že jsem z Moravy ovšem přiložena na čelním sklem). Ještě prohodím řeč s jedním Maročanem o tom jak bígošoval za jeho mládí u Prostějova a pak už frčím domů.
Jeden nehtík bude mít operaci, ale jinak to byl skvělý pátek+sobota. Oba dny jsem si užil asi naplno a nic mě nechybělo a spálený obličej od slunka se do týdne oloupal.
Jinak v neděli napadlo na hřebeni cca 10cm sněhu :-)