Krkonoše-solo Rokytnice-Luční bouda-Rokytnice
Na květnový úplňkový víkend jsem si naplánoval krkonošské kopečky a to výlet z Rokytnice n./Jizerou na Luční boudu a druhý den zpět jen s jiným programem.
Pátek ráno sedám do modelu a vyrážím směr východní čechy a to do Rokytnice nad Jizerou odkud dnes vyrážím do kopců. Kromě obvyklé „pšonka-road“ je vcelku solidní provoz a tak v 8,30 jsem na parkovišti na Rokytně. Zavážu křusky nasadím bágl a na pohodu stoupám na Dvoračky.
Je počasí tak akorát, občas mrak, občas slunko, pohodová teplota. Za 50min jsem na Dvoračkách, nikam nechvátám, ale prostě jdu a jen občas něco cvaknu na mobil. Cesta je klasická pohodovka na polobotky, ale dupu si to ve svých „nepálech“. Prozatím nikde nikdo až na Růženčině zahrádce potkávám nějaký teambuilding. Parta lidí nese různě barevné fošny a chlemtají rum. Další skupina se zavázanýma očima se drží za ruce a chodí okolo tyčovky. Vypadá to jako školení kociánky nebo jedličkárny….
U čtyř pánů docházím trojku dalších rumařů. Mládenec nesoucí litrovku rumu, kde je asi polovina se snaží „komunikovat“.
Rumař: „Hele turista“
Rumař 2: „na co asi jede, dáme s ním závod“?
Rumařka-kozatka: „Romane dej pokoj nebo ti dá přes držku“
Rumař 2: „hele, dáš mě přes držku nebo si dáš ruma“?
Rumařka-kozatka: „ROMANE“ !!!!
Já: „není důvod dávat někomu přes držku, díky, ruma (slivovici) si dám až na boudě“?
Rumař: „na jakou boudu jdeš“?
Já: „na luční, ještě to mám nějaký kilometr (asi 18km)“
Rumaři All: „aha my tam jdeme taky, znáš cestu“?
Já: „s tím se přece počítá, jinak bych nikam nedošel“
Rumař2: „pojďte, přidáme se a uštveme ho“
Rumařka-kozatka: „Romane, už jsem ti říkala, že dostaneš přes držku“
Já: „pokud stíháte krok, pojďte, jdu po hranici“
…..za cca 60sec.
Rumař: „ty vole sereme na to, takhle rychle neběhám ani na hajzl s průjmem“
(zcela běžný vycházkový krok a navíc terén úplná rovina).
Je evidentní, že Rumaři a Kozatka jsou na výletě a pokud se jim podaří dojít na Lučárnu, tak zřejmě už bez humoru.
Jsem u pramene Labe a oproti plánovači ze Seznamu jsem zde o 1,5hod dříve. Pramen Labe je skruž zapuštěná do země ze, které vyvěrá pramen. Fotečka, vyrážím ke kousek vzdálené stezce Česko-Polského přátelství. Tedy ne, že bych byl nějaký přítel Polska, ale můj plán jsou Sněžné jámy a „hřebenovka“ Krkonoš. Sice je to hřebenová tůra, ale je to vycházka spíše po vrstevnici s minimem klesání či stoupání. Výhledy jsou poměrně široké, ale stále se honí nějaká oblačnost a dešti prozatím stále unikám. V dáli přede mnou je vidět jak nad Špidlerovkou leje jak z konve. Těžká černá mračna valící se z Polska. Jak má přijít posypová do klobás, je to z Polska, jak mají mít kuřata antibiotika, tak je to z Polska, jak má v Krkonoších pršet, tak to příjde z Polska……hroznej národ.
Cesta je pohoda, Sněžné Jámy, Mužské kameny, Dívčí kameny, vyhořelá Petrovka, Špindlerovka, Maly Staw, Velky Staw a už jsem na odbočce k Luční boudě.
Seznam říkal, že bych to měl projít za 9hod. No, žádné závody jsem rozhodně nepořádal, ale 25km mám za 7,15 i se sváčou u Špidlerovky.
Na luční boudě je jen pár lidí a ceny nezvyklé. Můj azyl ve spacáku v turistické economy narušuje jen pán se zlobivým synkem. Jsou to takoví prazvláštní turisté. Syn cca 6let se tváří jako mimořádně chytré dítě na druhou stranu jako naprostý tupolev s velice neočekávanými reakcemi a táta-plašan, který synovi dává zvláštní povely.
Dávám si místní pivo Paroháč a guláš z Luční. Po pravdě, pouze cena je mimořádná a tak okolo 20,30 odcházím do hajan. Ještě jdu mrknout na Sněžku a k boudě se blíží moji známí –Rumaři. Tragikomický obrázek jak z filmu Černí baroni, kdy je rota „po vysilujícím 40km pohodu“. Já si dávám do uší špunty s Cimrmanem a za chvíli usínám.
Sobota 21.5.
Ráno je slunné s příjemnou oblačností. V ceně přespání mám snídani a po pravdě nic nechávám dlužen vysokým cenám a dávám si opravdu královskou snídani.
S plným břichem v 9,00 vyrážím zpět do Rokytnice. Trasu tentokrát volím přes důl Bílého Labe, labský důl, okolo Pančavského vodopádu, Vrbatovy boudy a na Dvoračky dolů do Rokytnice.
Důl Bílého Labe je parádička podtrhuje to bezvadné počasí, tak je v tričku si užívám krás Krkonoš. Až u Boudy Bílého Labe vstupuji na asfaltovou onanií, která trvá až cca do půlky labského dolu a tedy možná 8km, což při chůzi v mých pohorách není žádná hitparáda. Sobota a pěkné počasí je poznat, že lidi vytáhli na procházky a ve Sv. Petru je to už mraveniště, tak nasazuji krok abych tomu utekl. Trasa k Labské boudě je pěkná a labák jako takový s lavinovými svahy je pěkný. Kazí to jen betonová ohyzdnost v podobě Labské boudy. Takový socialistický pomníček a pýchy architektů.
Dávám si na lavičce sváču a pozoruji zajímavou rodinku….
Táta (teplákovka čím víc pruhů-tím víc Adidas), máma (tlusťoška v riflích 7XXL) a dvě děti. Všichni velmi dobře živeni nejspíš fast-foodem, chipsy a coca-colou.
Zakrmený chlapeček: „Tatínku, já už opravdu nemůžu“.
Brunátný táta: „musíš!!! Pramen Labe musíme dnes vidět“!!!
Zakrmený chlapeček: „hrozně mě bolí nohy a špatně se mě dýchá“
Máma 7XXL: „to je tím čistým horským vzduchem, jen běž“
Zakrmená holčička: „můžeme si dát v bufetu hranolky“?
Zakrmený chlapeček: „já chci hranolky“!!!
Brunátný táta: „když dojdeme k prameni a zpět, tak si dáme něco lepšího, třeba langoš“
Zakrmený chlapeček: „můžu s tatarkou“?
Brunátný táta: „jo“
Rozhovor „ex Homolkovi“ je další kouzlo chození sám po kopcích, kdy člověk vidí, slyší nebo jen vnímá věci, které by normálně přešel. Tato rodinka vychovává své děti jako tupce a tito tupci budou opět plodit další podobně zakrmené blbečky. Jinak předpoklad je, že tato rodinka se vyvezla autobusem z Míseček a odtud pořádají tento „náročný“ výšlap. V každém případě mohli sedět někde v mekáči, tak mají pochvalu alespoň za snahu, když výkon ihned zabijí pozřeným langošem.
Já už, ale frčím k Vrbatově boudě, mohylě Hanče a Vrbaty a přes Dvoračky zpátky do Rokytnice. V 15,20 jsem u auta a okruh kde bylo především klesání zvládám za 6,20hod a hlavně zjišťuju, že to bylo dohromady 31km……což není úplně zlé.
Takže další fajn polovíkend s krkonošskými kopečky mám za sebou a těším se na nedělní relaxaci.
.