Jesenická zimní hřebenovka 1/2014
Zimní přechod hlavního jesenického hřebene byl původně naplánovaný jako další ředitelská akce pro termín 23-24.1. Bohužel v tento termín bylo ubytování na Švýcárně zcela plné, tak jsme zvolili náhradní termín o týden později a možná zcela dobře neboť během týdne připadlo dost sněhu na fajn zimní přechod na sněžnicích.
Druhý termín bohužel nevyhovoval všem ředitelům a tedy ze skupiny sedmi ředitelů se stali dvě party: Ředitelé a Saláti. Saláti začali simulovat nejrůznější choroby z nichž asi nejkurioznější byla Anaserpentní Spinóza (nadměrná kučeravost ovčí vlny) u ředitele Radka a Pásový opar v oblasti pindíka u ředitele Jirky. Generál Korálek se neuchýlil k průhledné simulaci, ale prostě nám suše oznámil, že nás má „na párku“ a dává přednost mrzké zábavě v pofiderním klubu „U smažky“. Ředitel Honza neoznamoval nic, jen odjel nechat si omývat přirození Indickým oceánem k soudruhům, jenž se nazývají Tamilští tygři.
DEN č.1
V pátek 30.1. ve 3,20 ráno mě nabírá ředitel Roman a přesouváme se do Šumperku kde se potkáváme s posledním ředitelem Michalem a ve třech vyrážíme na akci. V 5,27 mám jede vlak na Ramzovou odkud začíná náš přechod. Cesta skřípajícím hnusně přetopeným motorákem je strašidelná, ale v 6,56 jsme na místě a po nasazení sněžnic stoupáme po sjezdovce směr na Čerňavu. Trošku pofukuje, ale teplota je příjemná a my funíme do stoupání sjezdovky. Za lanovkou odbočujem do lesa kde je občas pěkně naváto, ale pohoda. Drobně sněží a jdeme zcela jako jediní, nikde nikdo. Na rozcestí pod Šerákem už fouká více a cesta na Keprník je masox. Fučí docela intenzívně a drobné krystalky ledu neustále bičují naše ksifty a zásahy do očí jsou velice vydatné. Snažíme se tuhle vydatnou pasáž přejít co nejrychleji. Pod Keprošem se zastavujeme na trochu čaje a i 5min stačí aby konečky prstů prokřehly tak, že s nimi skoro nemůžu hýbat. Na Trojmezí teprve potkáváme první běžkaře razící si stopu v čerstých 20cm sněhu. Dál už je to docela pohoda kromě svahu okolo Vřesové studánky. Na Červenohoském sedle si dáváme polívku a pak už nám zbývá jen 6,5km na Švýcárnu, kde dnes spíme. Okolo 16,00 jsme na chatě s tím, že na sedle jsme měli cca hodinovou zastávku, tedy za 7hodin cca 21,5km to není špatný. Bez sněžnic by to ovšem bylo asi hrozný trápení. Na chatě je příjemno, vepřové výpečky dobré, Borůvkový sen se pije slušně, Plzeň dle ředitele Romana je dobrá a „Horák“ vedle od stolu je hroznej debil a rozpustnej humpl není úplně dobrý kafe. Vzhledem k brzkoranímu vstávání v 2,40 stále signalizuju, že bych rád zaujal polohu volně ležícího střelce, ale to není nijak zvlášť přijato. Po 20,00 už ale ležíme v penálech, ale při nemožnosti regulace topení to není nijak zajímavý odpočinek.
DEN č.2
Sobotní ráno je mrazivé a venku pořád padá nějakej bílej bordel. Aladin sice hlásil nějaké polojasno, ale to se prozatím nekoná. Po snídani se nabalíme do trenek s dlouhým rukávem a vyrážíme směr Ovčárna. Na rozcestí u Pradědu se domlouváme, že „dálnici“ na nejvyšší vrchol Moravy vynecháme, protože je mlha jak mlíko a na vrcholu žádný výhled čekat stejně nemůžeme. Dupeme tedy „dé jedničku“ na Ovčárnu a proti mám se derou nahoru davy „běžko-stopo-chtivých“ klouzačů-bruslařů. Na Ovčárně začneme stoupat na Petrovy kameny směrem kde tušíme cestu. No spíše je to tak, že jsem se lajdácky nepodíval do mapy a dupu stopu za trojkou prknařů co jdou asi sjíždět Svinní žleb. Na náhorní plošině na Petrákách je mlha, fučí a nějaká zimní tyčovka nikde není vidět. Chvilku chodíme v kruhu, pak bereme konečně směr podle Romanova telefonu a do 15min máme zimní značení hřebene. Na hřebenu už fučí trochu více, ale není to tak výživné jak včera na Keprníku. Cesta je v podstatě rovinka takže nám to pěkně odsejpá. Na Jelení studánce si dáváme pauzu na sváču a pak pokračujeme dál okolo Břidličné hory dolů do sedla Skřítek. Jsme dole ve 14,00 a zjišťujeme, že jsme 20km oběhli za rovných 5hodin. Bus nám jede až za 3hodiny dolů do Šumperku, tak místo ožíračky v motorestu volíme dotaz na jednoho týpka s běžkama co odjíždí, zda by nás nehodil dolů. Líná huba-holé neštěstí, takže se nám vyplácí slušně požádat a týpek velice ochotně nás přibaluje do auta. V Šumperku jen přeskočíme do Romanova modelu a frčíme „go-home“.
Takže další solidní ředitelský výlet. Sice po 40km jsem nějakej unavenej, ale byla to parádní akce a „Saláti“ můžou jen litovat.