Alpy 8/2015-Öeztalky
Akce do Öetztalu by se dala nazvat „Jak jsme téměř nikam nedošli“ nebo „Fajn toulání po 3000m+“
Akce je vymyšlená poměrně narychlo s žádnou velkou přípravou nebo plánováním. Všichni máme nějakou dovolenou, kterou chceme využít.
Já navrhuji pro kluky premiéru na ledovci a jeden ze „snadno dosažitelných“ kopců a to
Similaun 3.606m plus nějaké alternativy okolo. Plán je přijatý a i přes docela ostrou předpověď počasí, která spíše vypadá a na 4 dny v kempu, odjíždíme v sestavě Honza, Michal a já směr Sölden do Öetztalu.
Úterý 18.8.
Klasická vstávám ve 4,00. Nahážu cajky do nového modelu a vidím ihned rozdíl v prostoru starého miláčka. Vyrážím pro Honzu a Michala do Mikulova. Vcelku prázdnými silnicemi jsem před šestou v Mikulově kde doplníme kufr a pak frčíme směr Innsbruck. Ve Ventu jsme okolo 14,00 a v plánu je nocleh v nějakém apt, protože od chatěře mám info, že Martin Buschhütte je obsazená. Honza volá znovu na chatu a dozvídáme se, že rezervace není nutná. Zaplatíme tedy v hotelu parkoviště a jdeme zkusmo, zda pro nás bude místo. Po delší cestě za kolečkem se mě nikdy nechce a nerad se někam hrabu. Na chatu je to jen 600výškových a cca 2,5hod cesty. Vykročíme tedy vycházkovou chůzí a po „dálnici“ k chatě jsme na Martin Buschhütte 2501m za zhruba 2hod. Nocleh v Matrazenlageru za
€ 12,- je bezproblémový a tak si přidáváme i ranní Frühstick.
Středa 19.8.
Snídaně vcelku stojí za prd a asi bylo lepší si jen dát čaj a naše zásoby, ale už to neřešíme, protože jsme vlastně ušetřili jeden den v kempu nebo apt. V 8,00 vyrážíme k Similaunhütte 3019m, kde jsme za necelé 2hod a jen vyhodíme nějaké nepotřebné věci a pokračujeme na Similaun. Cesta s mužiky nám nejspíše zmizí na spodní část ledovce Niderjochferner, kde nevidím žádnou stopu a po pravdě se mě s dvěma nováčkama na něho moc nechce. Postupujeme tedy okrajem v suťovisku a stále hledáme nějakou cestu. Je to docela opruz, občas se to sype hodně a někdy ujíždí skoro celý svah. Nakonec nacházíme cestičku s kterou docházíme až před hlavní část ledovce, kde na něho nastupujeme. Po navázání postupujeme jeho pravou stranou, kde je stará stopa, ale jakoby nebyla a šlapu ji sám. Vyhneme se několika trhlinám a pomalu dupeme k předvrcholovému výšvihu. Počasí je takové na pytel…….mlha a začíná pomalu sněžit. V traverzu pod předvrcholem v cca 3480m otáčíme. Počasí není dobré a mám v hlavě další bloudění suťoviskem v mlze. Na krátkém laně sestupujeme trochu exponovaný traverz s pěknou odtrhovou trhlinou po pravé ruce. Dole pod ledovcem známou cestičkou sestupujeme, ale pak se cesta ztratí a my zase jsme v suťovisku, které je ještě více nestabilní než cesta nahoru. V jednu chvíli se Honza dostává do komplikovaného terénu, kde mu všechno ujíždí pod rukama i nohama plácnutý na šutr je v trochu v pasti. Po troše navigace nakonec vše dopadá dobře a my se dostáváme na chatu. Na chatě si dáme polívku a pivo, kzteré bych jako nepivař nazval jako „humus“.
Čtvrtek 20.8.
Vstáváme a dnes nás vítá hezké ráno. V plánu je trip na památník nálezu Öetziho a výstup na Finailspitze 3.516m. Cesta k Öetzimu je příjemné zpestření cca 1,5hod od chaty ve výšce 3000m a dopoledne nám nabízí široké výhledy na Similaun, Marzelspitze nebo na vzdálený Ortler nebo Gran Zebrů v trošce, kde je totální azůro. Památné místo je kamenná mohyla ve výšce 3.210m a odtud vede neznačená, ale dobře čitelná cesta k výstupu na Finailspitze. Navíc dva makaroni nám dobře ukazují výstup. Vydáváme se tedy v jejich stopách. Výstup vede po JV hřebeni a je to zhruba lezeníčko 1+ . Jako na objednávku se nám zatahuje a tlačí se mlha a z údolí oblačnost. Vrchol už je v oblačnosti a výhledy se konat nebudou. Makaroni se vrací a na vrcholu nebyli, Michal leze jak veverka a za chvíli nám zmizí z dohledu. Na Honzu je to příliš a vrchol vzdává. Já ho nechci nechat samotného sestupovat a tak po krátké pauze s ním jdu dolů. Upřímně ani se mě nahoru moc nechce. Sice otáčíme cca 100m pod vrcholem to asi není důležité.
Počkáme na Michala, který si žádné výhledy nepřináší a potom sestupujeme zkratkou přes zbytky ledovce a dlouhým karem k Martin Busch hütte. Nikde nikdo, měsíční krajina, pohoda.
Půlhodinky před chatou se nám spouští déšť. Na chatě je teplíčko a neohroženě se převlíkáme a jdeme si buknout matrace. Jenže ouha. Chatař prodal celou chatu včetně notlageru, které by měli zůstat volné. Nezbývá nám tedy nic jiného než se opět převlíct a sestoupit až do Ventu a jet do Söldenu do kempu. Tímto se i ruší plán pátečníh výstupu na Kreuzspitze 3.457m. Bohužel tedy sestupujeme a spolu s námi i jedna švábská bába, která chataře trochu staví do haptáku, ale není jí to nic platné. Po cestě potkáváme ty kdož si vybukovali chatu…..lidi s deštníkama co si batohy nechají vyvézt autem. Co je teda tohle za turisty???
V kempu postavíme stan, ve sprše ucpeme kanálky a já budu asi opět operovat nějaké nechtíky J Uvaříme večeři a za chvíli zaleháváme do penálu.
Pátek 21.8.
Ráno je pohodové, kaše vydatná a my máme dnes kopec za odměnu. Vyjíždíme autem po placené silnici nahoru nad Sölden a dnešní cíl je Schwarzkogel 3019m.Místní přeměna přírody člověkem je opravdu děsivá. V zimě pokud je vše pod sněhem, tak hrůzostrašně asi nevypadá, ale v létě asfaltově-bertonové dálnice jsou příšerné. Sejdeme po asfaltové onanii k nástupu a pak po sjezdovce jdeme nahoru ke Schwarzsee. Výstup je nezáživný, ale sjezdovka místy pěkně prudká. Vrchol je rozložitý a výstup je to taková „Sněžka po sjezdovce“. Nahoře uděláme konečně společnou vrcholovku a drobátko posvačíme. Výhledy jsou parádní, ale Wildspitze naproti s náma hraje na schovku. Sestup volíme okolo jezera Schwarzsee a potom pohodovým chodníčkem úpatím nad silnicí. Autem potom ještě přejedeme tunelem na druhou stranu hřebene, kde nás překvapuje asfaltové parkoviště rozměru Václavského náměstí. V zimě je to asi opravdu jiné, ale letní náhled je fakt hrozný.
Padá návrh nezůstávat v kempu a Honza má touhu nějakého kopečku v Berchtesgadenu a zavzpomínat na budu jeho působení v této oblasti. Honza tedy volá do známého pensionu, ale bohužel je obsazeno. Touha volání Watzmanu je silnější a balíme stan a vyrážíme s ujištěním, že je tam mrak ubytování a určitě někde něco splašíme.
Berchtelsgaden je parádní městečko. Úzké uličky, fajn lázeňský nádech…..Hitler si uměl vybrat, kde odpočívat. Jedeme poptat zda je skutečně obsazeno v pensionu a paní jen vrtí hlavou a posílá nás jinam. Jinde nás posílají zase jinam a jinde zase dál…….a tak jezdíme po vesnici asi hodinku, ale bohužel buď je plno nebo už nepronajímají. V 19,30 jako driver rozhoduji, že jedeme domů, protože mám pocit, že jen ztrácíme čas. Poslední možnost hospody u silnice s „Zimmer Frei“ je také slepá ulička a tak vyrážíme a v jednu ráno jsem doma.
Přesto, že hlavní cíl jsme otočili kousek pod vrcholem a druhý kopec také, tak to bylo opravdu fajn toulání po kopcích v 3000m a na pár dní bylo možné utéct od starostí.